Michail Ščigol

Michail Ščigol

Narozen 26. Srpna v roce 1945 v Čeljabinsku, v letech 1964 až 1970 absolvoval Vysokou školu architektury v Kyjevě, později ještě nástavbu urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě, v roce 1974 byl přijat za člena Unie ukrajinských architektů. V Kyjevě působil a maloval až do roku 1990. Od roku 1967 do roku 1977 pracoval v ateliéru architekta a malíře Borise Lekara, který se z učitele stal jeho přítelem. Společné realizovali architektonické a sochařské projekty, procestovali spolu řadu míst v bývalém Sovětském svazu, kdy malovali v plenéru. Spolu navštěvovali také ateliéry předních nonkonformních umělců. V letech 1977 až 1990 pracoval v podniku Unie ukrajinských výtvarníků „Chudožprojekt“ a svoji činnost tam sám charakterizuje jako „architektonicko-designerská konceptuální práce“. V roce 1990 poprvé navštívil Železnici v Čechách, aby se věnoval léčbě nemoci svého syna. V roce 1991 se tam usadil natrvalo a od té doby žije a tvoří v České republice. V roce 1993 byl přijat do Unie českých výtvarníků. Je rovněž členem Association of ART (UNESCO). V roce 1999 mu bylo uděleno české státní občanství. Realizoval velkou řadu výstav v české republice a také ve světě, např. v Chicagu, New Yorku (USA), Kyjevě a Oděse (Ukrajina), Schwarzenbergu (Německo), Bruselu (Belgie), v Rakousku, v Itálii a na Slovensku. Je držitelem ceny „Oskar na lidskost“ (Česká republika, 1997) a „Cena Andyho Warhola (2007).

Od roku 1990 vytvořil celkem asi 400 obrazů, mezi nimi rozsáhlé cykly: Velká třešňová loupež (1990-1995), Noci v Železnici (1990-2006), Tristan a Isolda (1993), Ateliér (1995-1997), Skicák strýčka Tea (1997), Jsem Tančící dům (1997-2000), Biblické náměty (1997-2001), Povodňová zátiší (1998-2003), Se Šporkem a Braunem (1999-2003), A.V.E. Valdštejn (2003-2005), Jen krátká návštěva potěší … (2003-2005) a další, z nichž jeden Notre Dame z roku 2005 představujeme na naší výstavě.

Co o něm napsali:

Uznávaný malíř, jenž vychází z El Greca, byzantské kultury i moderní exprese a v jehož působivých plátnech lze vyčíst vlivy staré ruské lidové malby, naivního umění, kubismu i Marca Chagalla, … (z katalogu k cyklu „Křížová cesta“ v kostele Sv. Bartoloměje na Bradech)

Spolu s nonkonformní generací umělců šedesátých let prošel Michail Ščigol pokušením dekorativistů, op-artu, konceptualismu a postmodernismu. Všechny tyto směry vyzkoušel ve své rané tvorbě, a nakonec zůstal u tradičního malířského jazyka, avšak v nové, svobodné a především hluboce osobité interpretaci. Základní úsilí soustředil na hledání vlastního výtvarného světa, ve kterém etika, bytí a filosofické kategorie jsou rovnocennými partnery plasticity, barvy a rytmu. (Vladimír Nikitin, Kyjev)

Obrazy Michaila Ščigola by bylo možné velmi často chápat jako „okamžitá poznání“, náhlá uchopení uplývavé skutečnosti, záblesky ve vědomí ticha, přiblížení se tvářností mýtů, vypravované příběhy spojené s intuicí předbíhající tyto příběhy, jako představy naplňované citovosti, jako duchovní putování světem hmotného nelítostna, spatřování se s nejbližšími v podobách „andělů“, zastavování běhu následnosti, míjení se s děním básně, jako neskutečné pozměňování skutečnosti, odhodlání snášet nezobrazitelné, jako subtilně naplňovaná touha opravdu být … (Jaroslav Chobot, Tábor)

Co říká Michail Ščigol:

„Myslel jsem si, že mé srdce je už chráněné před nečekanými zvraty. Měl jsem zodpovědnost za rodinu a mladou ženu, což jsem bral opravdu vážně. Prožili jsme spolu šest krásných let, narodil se Daniel. Žena se však při autonehodě zabila a my jsme zůstali sami. V roce 1990 jsme se ocitli v Železnici poprvé. Od počátku jsem měl pocit, že mi někdo pomáhá, proto jsme tu asi zakotvili. Tady jsem se vrátil k malbě, kterou jsem vynechal, nebo ona vynechala mne: deset let před tím jsem nevzal štětec do ruky. Pokoušel jsem se, ale nešlo to. Malba odešla, a já myslel, že je to navždy. Teď se vrátila, což byl největší pozitivní zlom v mém životě. Naplnění touhy být malířem jsem měl od dětství, ale nikdy jsem nenašel odvahu jít do toho naplno. Když jsme přišli sem, o Daniela se starali v léčebně, já sám se spoustou času, a prožil jsem návrat malby jako zázrak. Našel jsem v Čechách úžasné prostředí pro svoji malbu, krásná témata, ale i vzory mezi českými malíři, založené na hluboké lidskosti, umělce posedlé malováním. Na Ukrajině jsem do té doby pořád jen ztrácel. Vstupem do Čech jsem jako zázrakem začal získávat…“

„V dětství jsem měl pozoruhodnou schopnost: viděl jsem, jak budou lidé, které jsem potkával, vypadat, až zestárnou. Někomu stáří dodávalo krásu, jiný zošklivěl. Nerozuměl jsem tomu, jen jsem cítil, že jedni během své životní pouti krásu pomalu sbírají, zatímco druzí ztrácejí, co mají. … Ptám se sám sebe, proč člověk, kráčející svou cestou, cestou, na níž není nic zajištěno, nic slíbeno předem, cestou, která se občas podobá slepé uličce, proč toho nenechá. Asi to bude vnitřní vírou, o které není třeba mluvit nebo ji propagovat. Víra je věc hluboce osobní. A také by člověk měl být pořád na cestě.“

„Ohlížím se za osudy a díly tří malířů, se kterými mne svedl život v Čechách. Karel Šlenger z Chomutic u Jičína, Karel Valter z Tábora a Vladimír Komárek ze Slané u Semil. V jejich minulosti hledám nápovědu pro svou budoucnost. Jak mohu spojit malířský sen o nekonečném hledání své tvůrčí pravdy s realitou života a osobní zodpovědností za své blízké? Jak přitom neztratit živý kontakt s divákem, nebýt ani podbízivý, ani povýšený? Pokud bych měl možnost vybrat si, tak si půjčím od Vladimíra Komárka jeho asketický výtvarný projev a schopnost vyprávět o nejjemnějších pohybech nehrdinské lidské duše. Ohlížím se na Karla Šlengra, když cítím, že mi chybí ta opravdová malířská posedlost a osobní zodpovědnost za ty největší etické problémy lidstva.“