Vladimír Svoboda

Narodil se 28. 1. 1937 v Jiříkovicích u Brna. Získal výtvarné vzdělání na škole uměleckých řemesel, kde brzy pochopil, že dělat umění bez dokonalé znalosti řemesla prostě nejde. A jak říká: „Přísahám na štětec a barvy.“ Zamiloval si krásné plochy, krásné věci a pevný řád, který se stal nosným prvkem ve všech jeho obrazech. A protože také ctí zákony barev a kompozice jsou jeho obrazy velmi působivé.

Pracuje s technikou, která je identická s gotickými deskovými obrazy, kde se nanáší křídová vrstva s nizoučkým reliéfem, která se potom protírá přes černou barvu nebo jiné barvy. Vzniká tak rastr, jakýsi záznam o akci, který je potom akademicky kolorován.

Jeho kreativnost a smysl pro humor se projevuje také v názvech jeho obrazů či v legendách, kterými často své obrazy doprovází. Např. název
obrazu „Kozolpes“ je spojen s povídáním jednoho vojáka z východního Slovenska o tom, jak u nich pokřížili ovcu aj psa a keď sa to vylíhlo, zubiska to malo, aj drápiska to malo, aj mlíko to dávalo, aj sa to samo hledalo, lebo to bol „kozolpes“. Nebo odposlouchané téma venkovských tetek: „A von ji tén tchoř zadávil tó slepico a taková to byla dobrá nosnica.“ Ztvárnil do obrazu: „Tetička furt někde lítajó.“

Protože Vladimír Svoboda je člověk pracovitý, visí plno krásných obrazů s hastrmany, čerty, rybami na koloběžkách v mnoha bytech jeho obdivovatelů doma i v zahraničí.

Výměnný obchod je stará forma komunikace. Básník Skácel mi napsal báseň „Portréty vyhubených ptáků“ a já mu namaloval obraz „Opilý koráb II.“ Dobrý kšeft alespoň z mé strany.

Vladimíru Svobodovi 30. 5. 1972

Přírodopis ztrát se o nich zmiňuje
prý s jistou lítostí a malířům
do paměti byla vložena
křivka dávno zapadlého letu.
V kterémsi muzeu,
na horkém náměstí, kde jilmy zvolna propadají
moru,
chovají za sklem jako přísnou vzácnost
jediné zaprášené vejce.
Čas jako smutný tchoř už obsah vyjedl,
zůstala klenba, tajemství a ovál,
to všechno křehké jako vzpomínka
a poslední, co zbylo.

Do ruky bere malíř štětec jako vajíčko
a ptactvo, dávno vyhublé lidmi,
rozbíjí skořápku a vzlétá.
V té chvíli hnízda, která nikdo nikdy neviděl,
a znovu vytušená,
u bývalých vod se zachvějí.

Malíř je jeden z nich a také jenom křídla.
Zároveň ale,
hrozné a pustošivé rozorání masa
do smrti učinily z něho člověka.
A v křivkách dávno rozpadlého letu
čte trojúhelník.
Jako by se berlí panny dotýkal.

Vladimír Svoboda je malíř lyrický a brutální zároveň. Tento dojem se nás zmocňuje při prvním pohledu na jeho obrazy, při prvním nárazu. Zdá se nám, že Vladimír Svoboda by nejraději pomaloval celé zdi a pokračoval ještě na střeše. Jako by vtlačoval své malířské vidiny, svá malířská vyjádření do omítek a bylo mu jedno, jestli stodol nebo chrámů. Malování je to nedočkavé a dramatické. Jako by se chtěl spíše dozvědět než povědět. A to vše rychle, urputně a neústupně.
Jan Skácel, Třináctý černý kůň, 1993