VÝSTAVU SKVĚLE ZAHÁJILA A UVEDLA PhDr. Zdena MYŠKOVÁ :
Lenka Tichá jakoby naplňovala slova Franze Kafky: „Není třeba, abys vycházel z domu. Zůstaň u stolu a naslouchej. Vlastně ani nenaslouchej, jenom čekej. Vlastně ani nečekej, buď zcela tichý a sám. Svět se ti nabídne, abys ho odhalil, nemůže jinak, uchvácen se bude před tebou vinout." (F.K. Aforismy, ČS, Praha 1968) A citlivá školená grafička trpělivě navíjí nitky světa na své klubíčko jeho poznávání. Zpočátku se ve svých cyklech jen zlehounka, něžně a ostýchavě dotýkala tajemství ženy, přírody, niterných stavů a vztahů, aby se poté razantněji dobírala kořenů ve stejnojmenném cyklu připomínajícím svou barevností spíše malbu. Ani zde se nezastaví. Ve svém nejnovějším cyklu Stíny navazuje nové nitky, klade si nové otázky. Quasi reálným podložím jejích grafik jsou fotografie dlouhých stínů bizarních tvarů, které kreslí zapadající slunce na dlažbu. Ty pak poměrně složitým a nimravým způsobem přetváří na grafiky s neobvyklou kompozicí. Láká ji atmosféra podvečerního ztišení, v němž dochází k tajuplným proměnám, pootvírají se dvířka skrytého světa představivosti. Ztratila ta dáma hlavu pod tíhou strastí nebo se jen ukázalo, že v ní ve skutečnosti nic nemá? Leží ten muž zlákán příslibem budoucí rozkoše nebo zlomen očekává poslední ránu osudu? Přichází beránek vykoupení nebo je to ošklivý brouk vlastního svědomí? Který obraz světa je pravdivý? Ten zalitý slunečným světlem nebo ten, kdy s nastupujícím podvečerem přebírají vládu démoni tmy a nitra? Lenka Tichá si neklade snadné otázky a nehledá jednoduché odpovědi.
Eliška Fuksová je do značné míry protipólem Lenky Tiché. Není profesionální výtvarnice. Řekla bych, že tvoří z pudu sebezáchovy. Přes den bere účast na trápení druhých a když se pak na ni doma škodolibě šklebí hora nádobí, kocour Hugo v nestřeženém okamžiku udělá ze šunkových chlebíčků vegetariánské a ten zatracený mobil se zase někam potměšile schová, nastává chvíle, kdy Eliška schází do svého sklepa a v teple sálajícím ze starých klubek tvoří svůj svět. Svět roztodivných ryb mlčících o svých trápeních, veselých sluníček smějících se každodenním lapáliím, elegantních koček, které povzneseně přehlížejí všechny podrazy a rozkošnicky se rozvalují vědomy si toho, že jsou krásné a jsou milovány, poťouchlých trpaslíků vyčerpaných náruživostí Sněhurky, archetypálních hospodyň a andělů. Andělů, z nichž mnozí mají podobu jejích přítelkyň a přátel, kteří si svá pomyslná křídla v běhu života omlátili o rohy kuchyňských linek, manželských postelí a pracovních stolů. Eliška jim ta křídla vrací a bere je s sebou do svého světa až rozmařile překypujícího klidem a veselou pohodou. Neřeší žádná existenciální témata, hledá souznění, dělá si radost a rozdává ji svými keramickými plastikami i druhým.